Hr. Czernin „byl od tříkrálové deklarace pln zloby na českou delegaci. Maje možnost bez překážek stopovati projevy, úspěchy a rozvoj zahraniční akce československé, vedené Masarykem a Benešem, a srovnávaje její postup s postupem českých poslanců doma, snadno došel k názoru, že činnost českých politiků v staré vlasti jest v korespondující souvislosti s prací československého zahraničního odboje. Nenávist k českému národu, kterou jeho srdce překypovalo, nedala se udržeti. Propukla něho navenek dne 2. dubna, když přijímal deputaci města Vídně a kdy k ní promluvil řeč, která tím, že se prohlásila pro setrvání ve spolku s Německem až do konce války a ukázala jeho nepravdomluvnost, urychlila v cizině, zvláště ve Francii mínění o nutnosti rozbití Rakousko–Uhersko. Hr. Czernin mimo jiné řekl: »Jistí vůdcové národa, zástupci lidu, vykonávají podvratnou práci proti německému spolku, který se tak skvěle osvědčil, usnášejí se o resolucích, jež ani o vlas nesouvisejí již se státní myšlenkou, nenacházejí slova pokárání pro české vojsko, které zločinně bojuje proti vlastní vlasti a jejím spojencům ve zbrani, chtějí vytrhnouti části z uherského státu, pronášejí pod ochranou immunity řeči, jimž nelze jinak rozuměti nežli jako volání k nepřátelské cizině, aby pokračovala v boji, aby podporovala jejich vlastní politické snahy, a rozplameňují znovu a znovu uhasínající válečnou lítici v Londýně, Římě a Paříži. Bídný, ubohý Masaryk není jediný svého druhu, jsou takoví Masarykové také v mezích hranic mocnářství.« Masaryk četl tento útok na sebe v Tokiu na cestě z Ruska do Ameriky. Czerninovými slovy byla v cizině posílena Masarykova autorita a zahraniční odboj československý byl tím znovu mravně podepřen. Czerninova slova byla otevřené vypovězení boje českému národu za jeho válečnou politiku ve formě briskní a vášnivé, v jaké rozvážní diplomate nečinívají své oficielní projevy.